19. 1.  – 1. 3. 2020

V druhé polovině ledna otevře galerie prostor mladé tvorbě. Uvede se zde dvojice autorek, Martina Smutná a Bronislava Orlická, které se potkaly na Akademii výtvarných umění v Praze. Martina Smutná (1989) pochází ze Strážnice, studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a Akademii výtvarných umění v Praze, kam nastoupila k Jiřímu Sopkovi a diplomovala v ateliéru Vladimíra Skrepla. Věnuje se vlastní umělecké tvorbě a v rámci doktorského studia pracuje na publikaci o malířkách v českém prostředí. Bronislava Orlická (1989) studovala Střední uměleckou školu v Ostravě a Akademii výtvarných umění v Praze. Absolvovala v ateliéru malby Jiřího Sopka. Skrze kresbu, které se v posledních letech intenzivně věnovala, navazuje na svůj minimalistický malířský projev jinak, s novým gestem a figurací.

Vernisáž se uskutečnila v neděli 19.1. v 16 hodin v prostorách Městské galerie s hudebním doprovodem Aleše Smutného a Evy Němečkové.

Výstavu je možné shlédnout do 1. března vždy v úterý, čtvrtek, sobotu a neděli od 13 do 17 hodin. 

 

 

Společná výstava Broni Orlické a Martiny Smutné není prvním sdíleným projektem autorek. Obě studovaly na AVU v ateliéru Jiřího Sopka, jak Martina Smutná říká, obě se navzájem ve svojí tvorbě ovlivňují. Nerada bych se zde pouštěla do příliš formálních analýz, ve kterých bych zdůrazňovala jistou charakteričnost barev, tahů, či tvarů, používající princip radikálního zjednodušení, který můžeme vidět u generace malířek a malířů stojících nyní na prahu třicítky. Raději bych zdůraznila narativní elementy a jejich význam u obou malířek. Jak u Broni Orlické, tak u Martiny mne zaujala spojitost s jídlem a jeho etickým i sociálním rozměrem. Orlické obraz „Zažívání“ představuje zavřenou smyčku procesů přijímání a vylučování, kterou můžeme na jedné rovině číst jako koloběh prvků uvnitř jednoho malého systému – těla – ale rovněž metaforicky, uvnitř většího systému – ekosystému (to, co je vyloučeno, zároveň přináší na jiné úrovni užitek); vylučování ale zároveň může představovat krizový moment – v momentě, kdy opustíme čistě biologickou rovinu vyměšování, která do půdy vrací základní prvky a může půdu obohacovat, se můžeme dostat do roviny průmyslového konzumování a vylučování látek velkým lidským organismem – postindustriální kapitalistickou společností, která své odpadní látky do přírody integrovat nedovede. Obraz „Zažívání“, ale může mnohem více být obrazem vnitřních duševních procesů. Jedním z možných přístupů interpretace může být, jak koloběh toho, co „vylučuje“ nevědomí proráží s protlačovanou silou do našich vědomých činů, a naopak, jak nevědomí recykluje naše činy a pocity z vědomí, aby jim dávalo úplně jinou formu, která se může jevit jako špinavá, ale může být dosti pravdivá. Zatímco u Broni Orlické vnímáme především barevné tvarosloví, některé obrazy Martiny Smutné působí v jistém smyslu i politicky angažovaně, což lze přikládat jejich narativitě jak na úrovni námětu, tak na verbální úrovni názvů obrazů. Příkladem může být obraz „Etický konzum“, v němž figuruje rozpohybované zátiší se zeleninou, po kterém se vztahují hladové ruce; v obrazu „Hostina“ naopak jeden strávník odmítá nabízenou věc strávníkem druhým – ale stůl je paradoxně prázdný; co je to, co nabízející strávník nabízí, ale našemu pohledu zůstává skryto? Je to nějaká pokoutně nabízená luxusní potravina – možná z nějakého ukrutně vzácného živočicha?

 

Barbora Lungová