1. 4. 2018 – 29. 4. 2018
Městská galerie Panský dvůr zve na výstavu, která vzniká při příležitosti životního jubilea dlouholetého kurátora Městské galerie Vojtěcha Petratura. Vernisáž výstavy proběhne v neděli 1.dubna v Městské galerii Panský dvůr za doprovodu Horňácké cimbálové muziky Petra Mičky. Výstavu kurátorsky zaštiťuje Barbora Lungová.
Všude samý Petratur…
aneb nejen, že ho je všude slyšet, ale i vidět
Výstava k 80. narozeninám Vojtěcha Petratura navazuje na Petraturovy šedesátiny, k nimž řada umělců vytvořila sběratelův portrét. Myšlenku inicioval Petratur při jedné z hospodských seancí ještě v Praze, kdy navrhl, aby umělci, kteří s ním seděli u stolu, zkusili oprášit žánr portrétu a udělali výstavu, na které by každý z nich portrétoval jeden a tentýž subjekt. Jaksi spontánně prý vyplynulo, že to bude Petratur. Tyto portréty pak byly na konci 90. let ve Veselí vystaveny. Mimo práce zde vystavené nyní (Jaroslav Blažek, Vladimír Merta, Ivan Komárek, Josef Hnízdil, Tomáš Bublák, manželé Hodonští, František Borovec, Jan Paul, Dan Trantina, Antonín Kroča) na Petraturově potrétu pracoval i např. Jiří Šalamoun (nedokončeno), nebo později Karel Nepraš (socha je v soukromé sbírce, z hlavy čouhá řada zvlněných drátů, které evokovaly tehdy ještě rockerskou Petraturovu hřívu).
Koncepce této výstavy je založena na úkolu ukázat různou škálu portrétních přístupů s rozptylem různé kvality. Osobně jsem vždy shledávala pozoruhodným, že se tolik umělců shodlo nenásilně na tom, že skutečně Petratura vypotrétují. Dojem, který na diváka udělají dvě místnosti se stěnami, na které kouká jedna a tatáž tvář, může pokrývat škálu pocitů od údivu přes nudu až k rozpakům. Možná o tom je ale tato výstava, která je myšlena i s trochou nadsázky – rozhodla jsem se zařadit víceméně všechno, co Petratur vyštrachal. Tato výstava neoperuje příliš s instalačním minimalismem, ale spíše chce až vyčerpávajícím (možná trochu bazarovým) způsobem ukázat vypořádání se umělců se zadáním na konkrétní téma – podobně, jako by to byly školní klauzury.
Při přípravě výstavy jsem zaslechla názor – „kdo se chce dívat na portréty (jediného) chlapa?“ Stejně tak, jako tato výstava něco ukazuje, může být definována i tím, co neukazuje - co by patrně mohlo nebo spíš nemohlo vzniknout ještě méně pravděpodobně než tato dvacítka portrétů: pokouším se představit si situaci, kdy by se podobný počet umělců spontánně rozhodl udělat portrét jejich sběratelky k jejím šedesátinám. Jinými slovy, tato výstavy je nejen subjektivním dokumentem jedné sběratelské osobnosti, ale také odráží určité sociální nastavení naší společnosti: mužské charisma, které je „samozřejmé“ i ve vyšším věku, a naproti tomu upozaďování, pomíjení, či přímo vytěsňování reprezentace starších žen v podobných společenských rolích. Někde jsem zaslechla, že po padesátce jsou ženy neviditelné. Možná, že nějaký hypotetický umělecký projekt umělce/umělkyně inklinující k genderové problematice by mohlo být právě podobné zviditelnění nějaké zajímavé (anebo úplně obyčejné) zralé ženy viděné prizmatem mnoha vizuálních umělců – v zájmu narovnání karmy, rovnováhy ve světě, nebo něčeho takového.
Jako dodatek bych chtěla uvést, že vzhledem k tomu, že jsem za léta, kdy Petratura znám, rovněž vytvořila řadu interpretací jeho osoby ať už přímo portrétem nebo umístění jeho postavy do fiktivního narativu v rámci některých obrazů, dovolila jsem si také nějaké obrazy zařadit.
Barbora Lungová