19. 1. - 9. 3. 2014

Alena Adamíková se představuje sérií velkoformátových portrétních maleb. Výstava pod názvem Vypravěči příběhů je rozdělená na dvě části. První část, umístěná v první místnosti, zobrazuje portréty lidí, kteří představují samotné vypravěče.

Výběr je subjektivní a velmi osobní, jak samotná autorka říká: „portréty vzpomínám na lidi, kteří mě v mém životě formovali, vyprávěním pohádek již v dětství, příběhů z cest, vykládaním snů ... velmi důležité místo patří historickým a literárním postavám, které mě fascinují odhodláním naplnit své vize, uskutečnit své poslání...“

Tato portrétní galerie však není tak jednoplánová, samotné tváře hlavních protagonistů chybí. Tvář, která slouží jako sonda nebo psychologický ponor do duše portrétovaného je na jejích portrétech vymazána a nahrazena novým významovým obrazem. „Vzpomínka na některé tváře bolí“.  Proto je autorka vymazává a nahrazuje barevnou představou míst, společných zážitků, převyprávěných příběhů. Alena Adamíková se pokouší vyřezanou maskou tváře vstoupit do vnitřního světa, umocnit hloubku, vyvolat pocit životnosti. Vyvolat pocit přetrvávající přítomnosti už prožitého, oživit fotografickou vzpomínku, oživit kus papíru...

Alena Adamíková hledá řešení v nahrazování tváře (jako hlavního nositele lidské identity) zástupnými obrazy. Vymazání identity tak v případě Adamíkové naráží na hranici otázky, pokud je tvář ultimátním tvůrcem charakteru a odkdy nás odvádí od skutečné podstaty. Může být člověk bez tváře vnímán jako celistvá, rozpoznatelná bytost? Co vše připisujeme poznání (analýze) tváře druhého člověka? A co pro nás znamená její absence?

 Strategie vymazávání, nebo zanechávání jistých vizuálních či významových momentů v díle je v moderním umění stejně důležitá, jako princip aditivního komponování výsledného celku.

Otázka selekce a vymazávání (vzpomínek, názorů, ...), a s tím spojené mizení nechtěných informací z kolektivní či osobní paměti, zda v zúženém rámci lidských vlastností a rysů je, jak se v posledních letech jeví, důležitou součástí aktuálního společenského (i uměleckého) diskurzu.

 Druhá část výstavy, a tedy vystavené obrazy v druhé místnosti se mohou jevit jako jednodušší dešifrovaná část výstavního celku. „Jednodušší“ jen zdánlivě, můžeme se totiž jen domnívat, na základě vlastních prožitých zkušeností, že některé obrazy jsou snovým příběhem, některé nám připomínají vlastní obavy, osobní výzvy...

Potřeba konfrontovat rozličné přístupy nakládání s (existenciálním) prázdnem, strachem ze změn (přehodnocování významu hodnot), či krizí identity je pochopitelná a potřebná zejména ve chvíli, kdy se tyto principy projevují jako zásadní společenské otázky. 

 

Kurátor: Vojtěch Petratur