17. 8. - 8. 9. 2018

 

 

Městská galerie Panský dvůr zve na výstavu Aleše Zapletala a Šárky Koudelové s názvem Molo. Dva malíři na prahu třicítky se zabývají ve svých obrazech krajinou a pozorností v ní ke geologii, permakultuře a environmentálním tématům obecně, a to za po nechání vysoce estetizovaného výrazu a malířského přednesu.

Vernisáž proběhne v pátek 17. srpna v 16 hodin za doprovodu kapely Zdžaf /Žilina, SK/. Výstavu bude možné navštívit v Městské galerii do 8. září 2019 vždy od úterý do neděle mezi 13. a 17. hodinou. 

 

Kurátorka výstavy Barbora Lungová  o Molu:

 

Malba v době environmentální zodpovědnosti

Řada umělců se v dnešní době zabývá stále narůstajícími a komplexnějšími environmentálními problémy, které i my v dnešních tropických dnech a příšerném suchu můžeme zakoušet na vlastní kůži. Nezvratné globální oteplování způsobené spalováním oxidu uhličitého, jehož množství v atmosféře naposledy současné hodnoty dosáhlo před třemi miliony let, masové vymírání druhů, fragmentace, zmenšování či mizení biotopů, eroze půdy způsobená agrobysnysem devastujícím krajinu – to jsou jen namátkou vyjmenované některé nejzávažnější environmentální problémy naší civilizace. Je naprosto pochopitelné, že angažované umění dneška, kterého je stále více, potřebuje na bezprecendentní environmentální krizi reagovat a snažit se ji do sebe vstřebat a reflektovat ji, pokud ji nelze přímo zažehnat. Zatímco řada environmentálně sensitivních umělců již od 70. let vyráží do krajiny a realizuje svá umělecká díla přímo v terénu v nejrůznějších médiích, vysledovat toto téma v médiu malby je poněkud obtížnější.

Ani Aleš Zapletal, ani Šárka Koudelová nepojmenovávají ve svých obrazech problémy explicitně; v prvé řadě zůstává věrnost médiu a jeho estetickým účinkům, které jsou ovšem zesíleny o přemítání o krajině a její geologické historii, byť v rámci lidské historie (či spíš prehistorie). Cyklus, který na veselskou výstavu vybrala Šárka Koudelová, podivuhodným způsobem tematizuje vodu v krajině v jakémsi geologickém řezu, který jasně výběrem barev odlišuje vodu a skálu; její obrazy zároveň evokují stále palčivější problém nedostatku vody a stále častějšího období sucha, které se do budoucna s jistotou budou jen zhoršovat, a to na globální úrovni. Obrazy Aleše Zapletala s malbami Šárky Koudelové pozoruhodně korespondují nejen barevností, ale také tematizováním kontrastů vody a skály či hlíny. Čas na Zapletalových obrazech není geologický, ale přesto v nich cestujeme skrze tisíciletí, nebo spíše desetitisíce let. I když část z nich je inspirována tzv. „earthworks“ nebo-li „zemními pracemi“ Roberta Smithsona, a jedná se tedy o díla (relativně) současného umění (v horizontu geologického času nepochybně), stejně tak malíře inspirují první dochovaná umělecká díla, která jsou důkazem spirituality našich předků. Zapletal nicméně klade otázku, jaké jsou souvislosti mezi prvními lidskými kulturami a naší civilizací, jejíž stopy na zemském povrchu nejsou zdaleka tak neškodné, jako pouhé otisky lidských rukou na kuse skály.