2. 4. - 30. 4. 2017

 

V dubnu probíhala výstava mladého talentovaného umělce Martina Salajky, původem z Uherského Hradiště, kde také vystudoval malbu na střední uměleckoprůmyslové škole. Už během studií na Fakultě výtvarných umění v Brně a později na Akademii výtvarných umění v Praze si vytvořil svůj expresivní a potemnělý styl s osobitou barevností. Jeho díla plna magických, tajemných vizí a metafor zanechávají velmi silný dojem. Vystavoval v renomovaných galeriích doma i v zahraničí, například v New Yorku, Mnichově, Kolíně, Drážďanech, nebo Budapešti. 

Vernisáž výstavy - 2. dubna 2017, 16:00, Městská galerie Panský dvůr

Program Starci /Kyjov/

Kurátoři výstavy: Barbora Lungová, Vojtěch Petratur

Výstavu budete moci navštívit do 30. dubna v úterý, čtvrtek, nebo přes víkend od 13 do 17 hod. 

 

 

"Při diskusích nad obrazy Martina Salajky, rodáka z Uherského Hradiště více než deset let tvořícího v Praze, je zmiňována jeho vášeň pro rybaření na mrtvých ramenech Moravy u Staráku, jeho obliba Váchala, jeho studia u Michaela Rittsteina. Možná by bylo na místě zmínit spíš než vlivy na Martinovu tvorbu jisté konvergence, spřízněnosti s určitým typem malby či spíše s typickou ikonografií, která má v uměleckém kontextu své zastoupení. Kdybychom si měli dopřát potěchu nálepkování, napadlo by nás možná něco jako „post-surrealistický noir pop,“ byť v anglofonním kontextu se běžně používá termín „gothic,“ čili starobylý horror, v němž figurují zříceniny, upíři, duchové, smrťáci, atp. Snad bychom se mohli opovážit tvrdit, že pro generaci současných třicátníků – čtyřicátníků bylo, a pro některé stále je, toto estetické východisko určující. Nehledě na formální provedení malířské bychom mohli vyjmenovat celou skupinu autorů, kteří pracují s hororovou ikonografií: Jana Vytisku, Lubomíra Typlta, Anežku Hoškovou, Jakuba Janovského, Josefa Bolfa, některé malíře z Beranovy školy, z brněnského okruhu např. rané práce Denisy Krausové, Pavla Matysky, obrazy Jiřího Pikouse, Lucie Ferlikové, či fotografie Teri Varhol, obrazy slovenského Borise Sirky, dua Demjanovič  - Mitríková a mnohé další. Je tu zvláštní mix dekadentů a symbolistů fin de siécle, uměleckých režisérů jako Švankmajer či Lynch, starých i novějších komerčních „béčkových hororů“, v případě Martina Salajky se asociuje i metalová estetika. Obecně bychom ale mohli říct, že u veliké skupiny současných malířů, kteří se zabývají narativní figurací, převládá právě ono post- či neo-surrealistické východisko často využívající metody mentální či prostorové koláže, které je v ostrém kontrastu např. s politicky aktivistickým post-konceptuálním uměním. Zdá se, že poměrně významná část současného umění je velmi vážná, zabývá se stavem společnosti, kterou chce změnit. Pak je tu něco, co bychom už dnes mohli nazvat jako „reliktem postmoderny,“ (v případě, že bychom chtěli tvrdit, že postmoderna – minimálně jako estetické východisko – skončila) s typickými projevy ironie a mimo jiné importu „zvrhlého vkusu“ (campu) do „vysokého umění.“  Možná bychom mohli mluvit o křížení či překrývání fantaskna s úmyslným kýčem. Je tu také zvláštní kontrast s tendencí zejména v malbě ke znovuoživování otázek specifičnosti tohoto média, otázek, které jsou po půl století znovu otvírány. Je to ale opravdu neslučitelný kontrast lehkomyslnosti narativní malířské „zábavy“ s vážností malby řešící otázky sebe sama na straně druhé? A konkrétně k tématice obrazů Martina Salajky: jak se reálně k dnešnímu světu vztahují výjevy nočních motýlů kroužících kolem lamp, nočních živočichů zobrazených v jakémsi pekelném osvětlení, defilé dušiček a smrtek? Je to pravý protiklad úsporné estetiky, která, zdá se, v galeriích převládá. Salajkovy obrazy ale paradoxně nepřímo, zadními vrátky, vnášejí do světa umění aktuální téma: příroda je v nich podána jako svrchovaná, vznešená, magií disponující moc, tak jak ji viděly společnosti před příchodem novověku s jeho zpeněžením a zotročením všeho, co bylo označeno za „divoké.“   Ve svých evokacích dávných, pravěkých strachů z divočiny, možná i evokacích pohanství, jsou malířovy obrazy jakýmsi romantickým echem, které nám může připadat neskutečné, pohádkové právě proto, že příroda byla již zkrocena. Jsou ale zároveň obranou proti odkouzlení technosvěta, ve kterém jsme nuceni vést každodenní existenci."

Barbora Lungová